Vyjdeme z toho s delšíma vlasama a pár jich bude i bílých. S rukama i domácnostmi svítícími čistotou a ve starém oblečení. Se strachem i touhou vyjít ven.
Se strachem i touhou s někým se setkat. Vyjdeme z toho s prázdnými kapsami a plnými spížemi. Budeme zase umět péct chleba a neplýtvat jídlem. Budeme si pamatovat, že lékař a zdravotní sestra si zaslouží větší potlesk než fotbalista a že dobrého učitele displej nenahradí. A že šít roušky je někdy víc nežli šaty podle nejnovější módy. Že technologie je důležitá, dokonce životně, použije-li se dobře, ale nebezpečná, když se myslí jen na vlastní užitek. A že ne vždy je třeba nasednout do auta a prchat kdovíkam. Vyjdeme z toho víc osamocení, ale s větší touhou být spolu. A pochopíme, že život je krásný – když jsi naživu.
Že jsme kapky v jednom moři. A že některé situace zvládneme jen společně. Že dobro či zlo přichází často odkud ho čekáš nejméně. A při pohledu do zrcadla si řekneme, že mít bílé vlasy není tak špatné. A že být s rodinou je fajn a hníst těsto na chléb pro ty nejbližší nás naplňuje hrdostí. Naučíme se vnímat dech svůj i ostatních, i malá zakašlání, a dívat se navzájem do očí, abychom ochránili své milované. A respektovat druhé a základní pravidla soužití.
Snad to tak bude. A možná ne. Ale chci doufat, že všechno je možné a že lze být lepší…
PS: Nevim kdo je autor, ale mluví mi z duše.
Comentarios